Jak jsem přežil pandemii korony

 

Když jsem byl v srpnu 2019 v Šanghaji, netušil jsem, jaká hrozba pro celý svět z Číny přeletí na všechny kontinenty. V tu dobu jsem vlastně ani nevěděl, co slovo "pandemie" přesně znamená, tedy měl jsem to spojeno se scifi filmy mimo realitu běžného života. Když to přišlo, začaly se pro každého z nás psát nové kapitoly života, které jsme si nedokázali představit ani v nejhorších snech. Tohle je příběh můj a vše, jak jsem nejhorší období skutečné pandemie zažil.
 
ZÁŘÍ 2019
Po návratu z Číny se o nás v září hodně mluvilo. Aby taky ne, když Černé divadlo HILT z České republiky vyslalo své 2 zástupce, Kisu Císařovou a mně, aby s čínskými tanečníky postavili show pro světovou premiéru prvního elektromobilu Porsche.
 
LISTOPAD 2019
Každý rok se rozhodujeme, které charitě věnujeme výtěžek z Noci divadel. Ročník 2019 jsme se rozhodli pomoci seniorům. Divadlo U Valšů přece máme pronajato od "Život90" a tato organizace seniorům v nouzi pomáhá! Do programu jsme si opět pozvali k moderaci Pavla Krejčího, hostem byl opět Martin, známý svou travesti přezdívkou "Miss Angelika" a nabídla se nám úžasná možnost mít mezi hosty zpěvačku Terezu Kyndlovou! Představení bylo skvělé a hosté i naši herci vše odehráli bez nároku na honorář. 
 
Po představení jsme, jako vždy, poseděli v hospůdce Konírna. Krásný zážitek mi překazila až jedna chvíle. Jeden divadelník, který není od nás, za mnou přišel s informací. Dozvěděl jsem se, že Noc divadel jsme výtěžek věnovali nevděčníkům. V divadle údajně byli na prohlídce lidé z konkurenčního divadla Jiřího Srnce a my budeme muset pryč, po třech letech. Skoro jsem pak nespal a smlouva skutečně říkala, že bez udání důvodů je možná dvouměsíční oboustranná výpověď. O to více jsem se divil, když jsem na faktuře nájmu viděl naúčtován i nájem za tuto charitativní Noc divadel. Až pár týdnů poté jsem zastihl ředitele a ten mi potvrdil situaci se slovy: "Musíte pochopit, že Jiří Srnec je pojem a pro naše divadlo bude větším přínosem!"
 
Rezervace diváků z ČR i ze zahraničí byly ovšem až do konce roku 2020 v každém měsíci. Podlomená kolena a strach jsem musel překonat a hledat. Žádný vhodný prostor ale v centru Prahy nebyl k dispozici. Až mi jednou doma, mimo řeč, oznámil můj přítel Martin, že si všiml nového prostoru v ulici naproti divadla. Ale nic se tam běžně neděje a jmenuje se to asi "Lobby". Ihned jsem zapálil svoje internetové vyhledávací schopnosti. A našel. Kontaktoval jsem je emailem i na Facebooku. Odpověděla mi Yvette Vašourková, že jí náš projekt zajímá. Po shlédnutí našeho představení si s námi podala ruku! Určili jsme termín 2.4.2020 a vedení Divadla U Valšů jsem oznámili, že nám výpověď nemusí dávat, protože ji dáváme my.
 
Najednou byl velký úpadek diváků. Média hovořila o nějakém viru v Číně. Prosinec i leden byly propadák a s pár diváky jsme hráli naposledy 29.2.2020. Ostatní nadějná představení už byla zrušena, vedení Divadla U Valšů nám při postupných restrikcích od vlády dokonce řeklo: "Hrajte si i pro pár diváků, ale nedáme vám přístup k toaletám.". Museli jsme tedy zrušit i posledních několik zájezdových skupin, protože bez sociálních zařízení pro diváky není možno hrát. 
 
OSUDNÝ DEN PANDEMIE
S paní Yevette jsme se dohodli, že se do Lobby odstěhujeme předčasně, abychom dohráli nasmlouvaná představení pro malé skupiny turistů. Kdo ze souboru mohl, včetně přátel, přišel v neděli 15.3.2020 pomoci se stěhováním. Bylo to sice 100 metrů za roh, ale záda jsme si zničili všichni. Podvečer jsme šli zmožení domů. Konečně přestěhovaní a připraveni dát divadlo dohromady, abychom podle nařízení vlády, odehráli alespoň představení pro maximálně 30 diváků. 
 
Doma jsme sledovali zprávy více, než kdy jindy. Najednou byl přímý přenos jednání vlády. S okamžitou platností vyhlásili nouzový stav, uzavření hranic. Měl jsem v tu chvíli temno před očima a nevěřil jsem, že se to děje. Od bráchy jsem měl doma už jednorázové roušky, tak jsem zkusil jít ven a opravdu. Praha umřela, nikde ani noha, vše zavřené a absolutní ticho. Další den to bylo stejné! Lidé byli zahaleni vším možným přes tvář, báli se jeden druhého. Připomínalo mi to filmy z dob války. Tentokrát to nebyl film, ale realita. Nešlo spát, každou hodinu jsem po internetu hledal nové a nové zprávy. Emailová schránka se plnila oznámeními, že se vše ruší, uzavírá do odvolání, takže jsem ani sám nemusel řešit budoucí závazky a rezervace. 
 
CO BUDEME JÍST?
Poslední peníze jsem utratil za cestu do Ostravy, když propustili z nemocnice mamku těsně poté, kdy málem zemřela po anestezii před operací kolene. Martin doma souhlasil, že je nutné za ní jet a nějaké peníze jí i nechat. Jsem dodnes rád, že jsem to stihl "za pět dvanáct" před nouzovým stavem. Ke všemu se v práci, kde jsem už dlouho dělal střihače videí a Martin správce sítě, objevila nová slečna, která se vrátila z Itálie a našli jí pozitivní test na koronu! Naštěstí jsme ji osobně nepotkali. Agentura vyhlásila uzavření a následně krach. Pomáhali jsme stěhovat kanceláře a slíbili nám, že poslední výplatu dostaneme s bonusem za pomoc. Už jsme o nich pak neslyšeli. Volané číslo už neexistovalo.
 
Celé dny i noci jsme seděli u počítače a hledali práci. Ale tu teď hledali všichni. Nešlo najít NIC! Pomohli nám finančně přátelé a začal i doma stav nouze. Šetřili jsme na všem. Když došel tabák, vyhrabali jsme popelníky a trestali se za to, že jsme kuřáci - recyklovali jsme nedopalky a balili si z nich, abychom šetřili na jídlo pro sebe i pro naše domácí zvířata. 
 
ROUŠKY
Dříve jsme se hádali, kdo půjde do obchodu. Najednou to bylo jinak. Společně jsme plánovali, kdy půjdeme i pro třeba rohlíky nebo sůl, jen ať máme důvod jít ven. A tak mně napadlo oslovit Yvette, aby nám zatím nechala Lobby k šití roušek. Zajeli jsme do centra. Z Holešovic jsme celou cestu byli v tramvaji jen my dva! Cestou ani na ulici nebyl nikdo. Hrůzou se mi stahoval žaludek. Setkali jsme se s Petrou Němečkovou, která bydlí v ulici, kde je divadlo. Je to naše přítelkyně. A již šila roušky pro okolí, tak nám ušila dvě taky. Dala nám tašku plnou zbytků zeleniny pro zvířata domů, druhou tašku se zavařeninami pro nás. Řekl jsem jí o návrhu šití roušek ve větším měřítku u nás v divadle, do kterého jsme se stihli jen přestěhovat. Naštvaná mi řekla, že se šitím končí, protože toho lidé začali zneužívat. Když se nabídla, objevili se lidé typu: "A můžeš mi jich udělat třeba 6 a nejlépe modrých?" a to ji odradilo. V tramvaji jsme si pochvalovali nové roušky od Petry, byly hezké. A styděli jsme se, když jsme viděli obsah tašek a co vše nám nabalila, aby nám pomohla.
 
Den poté mi přišla od Petry zpráva - jdeme do akce, soused Pepa nám půjčí ještě jeden stroj na šití! A tak jsme mrtvou Prahou jeli zase do centra a sešli se v Lobby, kde se nikdy premiéra našeho divadla nekonala. Byla tam jen kupa kostýmů a rekvizit přikrytá černou látkou. Rozestavěli jsme stoly. Po téměř 5 letech soužití jsem zjistil, že můj Martin umí šít?! Petra mi dala šablonu velikosti obdélníku na roušku a druhou na délku a šířku proužku na zavazování. Na zem jsme dali deku, aby si její syn Davídek měl kde hrát. A tak se ze mně stal střihač látek. Měli jsme kupu darovaného povlečení od lidí z okolí a bylo potřeba šetřit a stříhat tak, aby nebylo moc nevyužitých zbytků. S Matrinem jsme si koupili levné víno za 31 Kč v petce. Před Petrou jsem se styděli a tak jsem si ho dolívali potají. Pak došlo stejně k tomu, že Petra řekla: "Hele, není doba, kdy si na něco můžeme hrát, budeme k sobě otevření, jsme přece přátele!" A tak jsme si to levné víno popíjeli všichni, abychom měli alespoň pocit, že se kromě práce, jakože bavíme... I když, popravdě, je to jen pro pocit, to víno nemá žádný účinek, jen si člověk dává lež, že celý svět neumírá a máme před sebou skleničku "s drinkem". 
 
ŽEHLENÍ
Petra denně sháněla nové a nové látky mezi přáteli. Pořád nám docházely. Mimochodem, první, s kým jsem telefonicky hovořil a poprosil mně o roušky byl...no hádejte? Pan ředitel Života90, místa, odkud jsme byli "vystěhováni"! Ale lidem se má pomáhat a v takovou chvíli jsem myslel jen na důchodce, kterým tato organizace pomáhá. První várka roušek šla tedy k nim. Na internetu bylo tolik žádostí a proseb, kde roušky potřebují, že jsme se museli rozhodovat, kam je vždy dodáme. A nestíhali jsme, protože nám chyběl někdo k žehlení. Základ na roušku se totiž musí nejprve zažehlit do tvaru, zavazovací proužky také. Hledali jsme mezi přáteli někoho na pomoc. Ale museli jsme řešit někoho, kdo v tuto dobu neběhá po světě, aby naše parta u šití byla zdravotně "bezpečná". Průběžně nám pomáhalo několik přátel, mezi nimi Monika, tanečnice Adélka nebo Danka. Aby divadlo nestálo, začali jsme ho zařizovat. Ze sousedství přišel na stříhání místo mně Pavel, který je vášnivým fotografem. A já mohl začít sedět u počítače a věnovat se divadlu, které i bez hraní, má velké měsíční náklady.
 
VYSÍLÁNÍ BĚHEM PANDEMIE
Uspořádali jsme pro divadlo internetové sbírky. Na podporu jsme se rozhodli poprvé v naší historii, vysílat online. Bohužel, první zkouška vysílání na youtube dopadla katastrofou! Jen jsme nastavovali kameru a zkoušeli, jak to celé bude vypadat. Černé divadlo je totiž pro kameru dost specifické. Jen jsem zapnul vysílání na zkoušku, u toho říkal svému Martinovi: "Zkus se hýbat, teď zkus vyjít ze záběru..." Najednou červený proužek přes monitor počítače: "Anonymní uživatel nahlásil nevhodná obsah. Pokud jste si jisti, že jde o omyl ,kontaktujte naši podporu." A dodatek, že vyřízení námitky může trvat až 14 dní. Bylo mi jasné, že někdo z konkurenčních divadel nás sleduje a úmyslně klikl na "nahlásit nevhodný obsah". A nevím, co je na mém hlase nevhodného nebo na tom, že se nastavuje kamera a je skoro pořád tma. 
 
Pro vysílání jsem už udělal reklamu a nechtěl jsem ho rušit. Rozhodli jsme se, že vše natočíme předem a hodinu poté spustíme jako vysílání "premiéry". Aby se nestalo, že nás někdo během vysílání opět přeruší. Dodrželi jsme omezený počet lidí, tedy byli jsme jen 4 a to já, Adéla Doskočilová, René Zounar a Martin Mackovič. Natáčel Pavel Vojta. Zarouškovaní jsme natáčení zvládli. Jenže vypadl internet, pak zase naskočil a pořád dokola. Musel jsem se veřejně omluvit, že vysílání posunuji o hodinu a půl! A to jsem věděl, že nás sledují i lidé v zahraničí! Když se video konečně nahrálo, bylo 5 minut před slíbeným vysíláním. V danou chvíli bylo pouze pár přátel přímo na youtube, ale na webu divadla nás sledovalo 600 lidí! Martin napojil projektor, sedli jsme si do hlediště a na plátně sledovali, jak se odpočítává minuta do vysílání, všichni v nervech, aby to dopadlo. V pauze vysílání byl naším hostem opět Miss Angelika se vzkazem z Brna :-)! Adélka seděla vedle mně a pevně jsme si tiskli ruce. Vše dopadlo dobře. Jen dobrovolný příspěvek divadlu...prostě nám přispělo jen pár přátel a rozhodně to bylo jen pár procent toho, co divadlo potřebovalo na náklady.
 
Z ČEHO BUDEME ŽÍT?
Usmálo se na nás štěstí. Na Facebooku byl inzerát, kde hledali muže na vykládání rolí textilu, navíc u nás v Holešovicích. A tak jsme našli práci. Po nocích, sice každý pár stovek, ale "na ruku". A tak jsme kombinovali dobrovolnické šití roušek s noční prací, do toho připravovali nové vysílání každý týden, abychom podpořili divadlo. I tak se nám stalo poprvé, že jsme se museli omluvit majitelce našeho bytu, že jí neposíláme celý nájem a budeme ho po částech splácet. Po letech se nám to stalo poprvé a příjemné to nebylo, ale víc jsme teď opravdu udělat nemohli.
 
Natočili jsme další tři vysílání, po nocích pracovali, přes den šili roušky. Mezitím si nás všimla média a díky naší činnosti o nás vyšlo na internetu několik článků. Což se hodilo hlavně divadlu, aby se nezapomínalo, že existuje a nevdává se.
 
V jednom článku jsem četl vyjádření dalších ředitelů černých divadel. Evidentně nikdo z nich nevzal práci do rukou, prostě jen zavřeli a stěžovali si na to, že do Česka nemohou jezdit turisté. Byl jsem na nás hrdý, že jsem jiní a umíme vzít jakoukoliv situaci do vlastních rukou! 
 
ČESKÁ TELEVIZE A NÁVRAT NA JEVIŠTĚ
HILT vedu už 13 let s kolegyní Štěpánkou Pencovou. Volala mi, že se jí ozvala Česká televize Brno a chtějí nás do celostátního vysílání v Dobrém Ránu! Neváhali jsme, kolega Josef Kuhn nastartoval auto, investovali jsme do benzínu na cestu a vyrazili. V Brně během pandemie byla u rodiny naše herecká kolegyně Markéta Sehnalová. A tak jsme měli do televize herečku i ubytování! V poskytnutém bytě jsme celou noc měli zkoušku a téměř jsme nespali. Moc nám na tom záleželo! 
 
V televizi jsme u vstupu podepsali haldu papírů, abychom potvrdili, že nemáme podezření na koronavirus. Pak nastaly potíže. Ve studiu sice měli připravený kout pro naše vystoupení, ale 5 minut před přímým přenosem se řešilo, že nám nedokážou udělat naprostou tmu. Technici bojovali se závadou! Jak běžely sekundy, zařval jsem na celé studio, že chci okamžitě mluvit se zodpovědnou osobou, jinak nevystoupíme! Ať tam dají třeba videozáznamy, které jsem jim poslal. Uklidnili mně, ať nastoupíme na první rozhovor, že to vyřeší v průběhu. Tep jsem měl tak vysoký, jako ani při vyprodaném Nehru Centre při Světově divadelní olympiádě v Indii. 
 
Museli jsme pod kameru, 3, 2, 1! A v tu chvíli jsem věděl, že nás sleduje celá země, měl jsem roušku s papouškem z dílny našeho divadla (na počest našeho koreláka Kika). Věděl jsem, že i kolegové jsou nervózní, sám jsem mluvil rychle, protože před námi byly vidět hodiny a my měli jen omezený čas, než po nás byly zprávy o počasí. První vstup proběhl dobře. Jen rozhovor.
 
Do šatny přišel milý kluk, který se o nás staral. Stále jsem trval na tom, že ukázku nepředvedeme, protože to bez správných světel a tmy může poškodit jméno divadla. Vyřešili to tak, že před naším vstupem dali videoklip a proběhla světelná zkouška na kameru. Povedlo se a my po prvním vystoupení sklidili aplaus všech zaměstnanců celého toho obrovského studia! Druhý rozhovor jsme opět zvládli na jedničku a já u něj myslel jen na to, že se dívá moje mamka v Ostravě a toužil jsem po tom, aby na mně byla hrdá. 
 
Poslední vystoupení byla kolegyně Adélka nervózní. Odpočítávali nám posledních 30 sekund, než nás spustí do živého vysílání. Tak jsem jí pošeptal: "Adélko, jsme první z divadel v zemi, které nejen přežilo pandemii a začne znovu hrát, ale teď na nás kouká několik set tisíc lidí v České televizi!" :-D ... asi jsem potvora, ale bavilo mně ji ještě více znervóznit a smát se tomu. 
 
ZNOVU NA JEVIŠTI A OKRADENI
Přišel den, kdy podle nařízení, můžeme hrát jen pro 10 diváků na náš nový malý prostor, abychom dodrželi vynechání řady i míst mezi diváky. Přišli dva diváci a nám to nevadilo. Musíme znovu nějak začít! Zažili jsme velké sály u nás i ve světě, hráli jsme i pro pár lidí. Nejsme primadony, jdeme do toho. Když tito dva diváci, kteří vypadali jako pár vystřižený z módního časopisu, odešli, zjistili jsme, že nám na záchodě chybí postřikovač s dezinfekcí :-D. Bylo to smutné, že jim stálo za to, okrást divadlo, kde si lidé poctivě na vše vydělávají sami. 
 
A CO DÁL? 
Brigády ve skladu textilu nám skončily. Rozeslal jsem desítky životopisů, Po dlouhé době jsem navštívil staršího bráchu Pavla. Je to dříč, který jako šéf ochranky nákupního centra drží svou práci a vydržel i během stavu nouze. Odcházel jsem od něj s plnou taškou masa! Umí totiž výhodně nakupovat na internetu a chtěl mi pomoci. Přijdu si poslední dobou jako na vesnici, i když jsem v Praze, jak si lidé pomáhají vším možným. Je to pár dní, co jsem dostal novou práci, která jde kombinovat s divadlem. Jsem operátorem na internetu v zákaznické podpoře. Trávím u práce dny i noci, abych vydělal co nejvíce. Nejkrásnější jsou chvíle, kdy nastoupím do tramvaje a jedu do divadla. Pomalu se nám to rozjíždí. Kéž to tak jde dál. Už přišla i nabídka vystoupit na soukromém galavečeru! HILT se nevzdává, nejsme žádný "béčka".
 
Jsem moc otevřený? Měl jsem se fotit v kvádru, předstírat, jak jsem za vodou a nadávat na vládu? Já mám ovšem ruce k práci, cílevědomost a za to, jak na tom jsem, se nestydím! Přece být ředitelem divadla neznamená sedět na prdeli a čerpat státní dotace ;-)
 
 
 
 
 

vhodne pro deti od

bezbarierovy pristup

GROUP DISCOUNTS

SKUPINOVÉ SLEVY

PRIVATE SHOW FOR YOUR EVENT

SOUKROMÁ SHOW PRO VAŠI AKCI