Na začátku července mi přišel email, který spadl do spamu. Měl jsem totiž mobil, jehož systém si říka "ZEN phone" a pořád mi chodily spamy s informacemi o novinkách, které mně dost otravovaly. Málem jsem přehlídnul, že mi píše pan ZEN Zhong z Číny. Oslovil naše divadlo ke spolupráci na krátké show ve stylu černého divadla. Napsal mi jen, že jde o show v Číně pro německého partnera při launch eventu - tedy uvedení - nového automobilu na trh. Co mně zarazilo, i když jsem podobné akce s našim divadlem dělal různě po světě, chtěl jen režiséra a choreografku. 
 
V hlavě mi proběhlo jediné jméno - Kisa Pivodová (dnes již Císařová). Jen jsem se bál, jak by to zvládla. Čekala ji svatba, celé dny tráví ve své práci v TV produkci a ještě je fitness trenérkou a taneční lektorkou. I v našem divadle měla poslední týdny málo času hrát. Sepsali jsme své životopisy. Sám jsem se divil, kolik toho mám za sebou a Kisa taky. Trvalo skoro měsíc "ticha", než mi pan Zen Zhong, ředitel největší agentury SeasonOnStage v Číně, napsal, že mezi uchazeči všichni producenti, včetně centrály v Německu, schválily mně a Kisu!!! Když jsem to s nadšením Kise volal, ona sama byla v šoku, že je to vše narychlo. Navíc, termín odletu byl týden po jejím životním dni, po svatbě s Jirkou.
 
Přišel den odletu, doma jsem se rozloučil s přítelem Martinem i s našimi 6 zvířaty. Nikdy bez něj na déle, než třeba dva dny, nikam nejezdím. Je totiž zároveň technikem v našem divadle HILT, takže zájezdy trávíme spolu. Kisa zase, namísto svatební cesty, opustila Jirku. 
 
Na letišti v Praze vše probíhalo hladce. Let byl plánován přes Helsinki. Po přistání se mi nějak nezdálo, jak dlouho čekáme, než nám dovolili vystoupit. Pak jsem běželi k přípoji na let Šanghaj. 15 minut před odletem jsme doběhli ke gate, kde před našimi zraky paní zavírala vstup do letadla. Bohužel, nástupy uzavřeny, jděte si na reklamace. Běželi jsme k reklamacím, kde se pan pokusil volat ještě někam, aby nás přijali. Bohužel, někdo měl štěstí, a mohl se v onom letadle roztahovat celý let přes naše volná místa. Našli nám jiný let, který byl jen o dvě hodiny později. Kupón na 8 EUR na kafe každému z nás, jako omluva - při cenách na letištích byl směšný, ale děkujeme :-D. Náhradní let jsme měli místa daleko od sebe, tedy 10 hodin letu jsme strávili každý zvlášť obklíčeni Asiaty, kteří si neustále povídali přes celé letadlo.
 
Přistání v Šanghaji bylo kouzelné. Člověk si v tu chvíli říká: "Je to opravdu skutečnost?" Ovšem naše profesionální duše samozřejmě údiv nechaly stranou a mysleli jsme jen na to, za jakým účelem jsme pozváni. Mezi čínskými nápisy všude kolem nás, najednou se objevil náš řidič s cedulkou našich jmen. Ovšem jen mlčel a usmíval se. Nemluvil anglicky. Potěšilo nás, že auto má klimatizaci, protože přežít v čínském tropickém a vlhkém vzduchu je pro Evropany šílenost. Cesta k hotelu trvala snad přes hodinu. My jen mlčeli a zírali okýnky auta ven. Samozřejmě jsme několikrát něco komentovali, hlavně výšku domů a to, že jsme opravdu odletěli a teď nás čeká zodpovědný úkol na druhé straně zeměkoule.
 
Řidič mi po příjezdu k hotelu vnucoval do ruky svůj telefon - volal Zen, aby se ujistil, že jsme v pořádku dojeli a přivítal nás v Číně. Hotel "JI" byl příjemný. Recepční nemluvili anglicky, ale dorozumívali jsme se pomoci překladačů v telefonu. Hodně jsme se, i s čínským personálem nasmáli. Bylo vtipné něco říkat do telefonu a čekat, až se to přeloží :-). Kisa, milovnice kávy, ocenila kávovar přímo u recepce. Byli tak pohostinní, že nám objednali pokoj každému zvlášť, každý pro dvě osoby. 
 
Vstup do pokoje byl netradiční, a to jsem si myslel, že před rokem v Bombaji (během světového divadelního festivalu) jsem zažil vše, co mne může překvapit. Vstup do mého pokoje byl zázrak. Vše se rozsvítilo a na obrazovce přes celou stěnu se spustilo tklivé video se skladbou, klavírní, která nenechá jedno oko suché. To bych nebyl já, který jako poslední trdlo, lezl kolem záchodové mísy po čtyřech a hledal splachování. Až Kisa mi oznámila, že jen se zvednu z vyhřívaného prkýnka, spláchne se to samo. Já měl zase navrch v tom, že jsem díky aplikaci v mobilu rozluštil čínské znaky a nastavil si spuštění klimatizace :-). 
 
Zničení dlouhým letem, navíc zmatení časovým posunem o 6 hodin dopředu, dle dohody jsme se sešli před hotelem a osobně se setkali se Zenem Zhongem a jeho kolegou, choreografem a tanečníkem, Jackym Minem. Vzhledem k tomu, že jsme během měsíce strávili mnoho hodin denně internetovými hovory, při plánování scénáře, objali jsme se, jako staří známí. No - nevěděl jsem, jestli to nepřeháníme, ale pocity daly za své.
 
Důkladně vybírali, kam nás vezmou na první oběd. Stále řešili, že nám chtějí každý den ukázat "jinou tvář" čínské kuchyně. První den zvolili restauraci ve stylu Hong Kong. Museli jsme čekat na vstupní "lavici" s pořadovým číslem, jak byla tato restaurace vytížená. Pak to začalo, naprosté hody. Plný stůl nejrůznějších lahůdek, přičemž jsme se stále museli ptát "co to je?" :-). Žádný nudle, kterýma nás krmí podvodníci v Česku a tvrdí, že jsou "čínská restaurace". Já jen tak nadhodil, že neumím jíst čínskými hůlkami. Nikoho to nezajímalo, jako bych nic neřekl. Mezitím co Kisa zkušeně nabírala různá jídla hůlkami, já zvolil metodu všeho, co šlo "napíchnout". Ale pak jsem i nabral rýži a povedlo se ochutnat vše. 
 
Krásný šanghajský úvod se nějak pokazil. Po krásné procházce uličkami, kde jsme jen žasli nad jejich exotikou... usnuli jsme v autě cestou zpět na hotel. Probudil mně agresivní pocit svírání žaludku. Zařval jsem jen, že nutně potřebuji vodu. Nabídli mi pouze lahvičku s čajem. Nebyla potřeba. Jacky, který řídil, už podle zvuků pochopil, že musí otevřít okýnko. Bylo mi tak zle, že mi nevadili kolemjdoucí lidé ani policie na hlavní silnici. Nebylo kde zastavit a tak jsem za jízdy ukázal celé hlavní silnici, co jsem měl dnes k obědu (pracně nabíráno hůlkami) :-D. Kdykoliv jsem se pokusil skončit, musel jsem znovu. Prostě asi 5 x jsem znovu a znovu vystrčil hlavu a... Kisa mne bezmocně uklidňovala, jak to nevadí, seděla přímo vedle mně. Pak jsem prosil, ať nezastavují přímo u hotelu. Nikdo mne neposlechl. Kisa, jako vždy se vší svou elegancí, vzala dva ubrousky, že to po mně utře. Když jsme vystoupili, má stana auta byla...půlka auta označená tím, co jsem jedl. Kisa svůj záměr utírání vzdala. 
 
Pár hodin zbývalo do večerní schůzky, kde už začínala práce. Měli jsme jet na kontrolu rekvizit a kostýmů do výrobny. Na pokoji jsem si lehnul, vypil spousty vody. Samozřejmě, mně bylo zle a zase ta velká obrazovka s klavírním úvodem, což nešlo vypnout. Ona nešla ani vypnout klimatizace (nevěděl jsem jak) a tak jsem na pokoji mrznul zabalený v peřině (venku bylo asi 35 C). 
 
Mně se udělalo lépe. Přece jen, láhev české vodky byla vhodná a pomohla žaludku i celkové desinfekci organismu :-). Zato Kisa během večerní zkoušky rekvizit nezvládala vlhký vzduch a teplotu... byla na omdlení. A oni stále zkoušku prodlužovali. Bylo naší povinností být přítomni. Zjistili jsme, že bez láhve pitné vody se v Šanghaji neobejdeme. Vždy jsme ji pak měli při sobě. 
 
Až nějak během komunikace tam, jsme zjistili, že budeme režírovat nejen show pro nějaké auto. Ale show pro první elektromobil Porsche Taycan!
 
Druhý den jsme odmítli jakékoliv služby, řidiče... že se o sebe chceme náš jediný volný den postarat sami. A tak to byla doslova "jízda" :-). V mapách jsme se orientovali (ehm, já se v nich nevyznám, Kisa nás vedla). Našli jsme metro a vyrazili do slavného centra - stanice Peoples square. Než jsme si koupili v automatu jízdenku a pochopili, jak do metra vstoupit, taky chvíli trvalo. Původní názory na Čínu se ztrácely. Zjistili jsme, že tam žijí ve světě blikání, automatiky, dotekových funkcí a čtení QR kódů. Prostě vše je rychlé, stručné. Jen musíte vědět jak (což tam vědí děti i důchodci). 
 
Vystoupit z metra na Peoples square je civilizační šok! Tisíce lidí míří jistým směrem, policie naviguje celou dopravu neustálým pískáním. Lidé do sebe vráží, předbíhají se a je boj se někam dostat. Ale vše má, kupodivu, svůj řád a systém. Vše je tak vysoké a velké, budovy, nápisy, svítící reklamy, že vás po chvíli bolí za krkem. Po chvíli v tom horku a vlhku, nemáte ani jak si třeba utřít čelo, protože i vaše ruka je vlhká. Prostě se s tím smíříte a vesele se potíte s celým davem, s mokrými fleky na oblečení, které k tomu počasí patří. 
 
Zažili jsme příjemný oběd v taiwanské restauraci - no, černé vejce v mém jídle bylo pro mou osobu nestravitelné. Na konci slavné, nekonečně dlouhé ulice Nanjing road, nás čekal slavný The Bund Shanghai. Jeden z nejkrásnějších výhledů na světě na osvícené budovy i věž Oriental Pearl přes Huangpu river. I přes tisícové davy, kterými se musíte tlačit, ta krása je nepopsatelná slovy. To, že si nás tam kolemjdoucí fotili, jako zvířátka, nám nevadilo. Jako evropské tváře jsme byli raritou.
 
Návrat do hotelu Ji už získal svou tradici. Zdržíme se na recepci a dáme si kafe venku (Kisa je nekuřačka, což jsem vždy já vynahradil dvěma za sebou). Přišlo mi vtipné, jak po nás stále lidé koukají a to, že i když se nevidíme pár minut, stačí opakovaně projít třeba okolo recepce a musíte se pozdravit s kýmkoliv, kdo je okolo znovu a znovu. A co mi vadilo, ale zároveň bylo milé. Mám rád české cigarety a ty svoje nejlépe. I když jsem si cigaretu dal mezi rty, stále za mnou někdo chodil a vnucoval mi svou čínskou cigaretu. Dokonce jsem jednou s Kisou spěchal: "Pojď rychle, chci si zakouřit normální českou!"... a vyběhneme ven, já už skoro zapáleno a přede mnou zase ruka, která mi dává to svou. Údajně je to projev jejich pohostinnosti. 
 
Druhou noc jsme pracovali. Připravovali jsme se na první zkoušku v Shanghai International Dance Center. Tréma už téměř vymizela. Byl prostě jasný cíl. Vytvořit show pro světovou premiéru Porsche Taycan s 20 tanečníky. S vědomím, že musíme být perfektní, abychom České republice neudělali ostudu. Já navíc se svou vzpomínkou, kdy jsem první den produkci ozdobil auto obsahem svého žaludku. 
 
Zen nám ještě psal, že nás auto bude čekat 9.30 před hotelem. Chtěli jsme si zkusit těch pár dní žít, jako samostatní "obyvatelé Šanghaje" a služby najatého řidiče jsme odmítli, že si poradíme sami. Ráno jsme po snídani, kde jsme již druhé ráno v jídlech hádali, co je asi "tohle a co tohle", vyrazili dle mapy k místu první zkoušky. Opět, díky orientačnímu smyslu Kisy, my to fakt našli! Jen asi 20 minut pomalou chůzí od hotelu. Kisa, jako dítě, žasla cestou nad každým obchodem s ovocem a zeleninou, přece jen, byla to přehlídka čerstvosti a zdraví :-). 
 
Tréma, i po životních zkušenostech, zasáhla nás oba. Vstoupili jsme na 20 metrový taneční sál v Shanghai International Dance Center. Přivítaly nás zvídavé pohledy mladých 20 tanečníků. Uvítal nás místní profesor, který nám tanečníky vybral. Jako každý Číňan, všichni byli napůl oddáni svým mobilním telefonům v dlaních. Při našem vstupu do sálu s úctou k nám všechny mobily naházeli na jedno místo na kupu. Pak začal čínský proslov k tanečníkům ze strany produkce. Nevím, co jim říkali. Jen jsme se s Kisou tvářili, že souhlasíme a usmívali se. Když zatleskali a koukali na nás, jen jsme se jemně uklonili. Pochopili jsme, že nedojde k žádnému blízkému seznamování. Rovnou začala práce a tvorba celé show. 
 
Začátek byl těžký. Vysvětlit někomu během pár chvil, jak funguje české černé divadlo, k čemu je která pomocná rekvizita a jaký efekt v závěru vzniká. Tanečníci nehovořili anglicky, tedy nebyl čas na neustálé překládání. Použili jsme ruce, nohy a přímý kontakt. Nebo přímé ukázky toho, co chceme, případně co je chyba. Pauzy na oběd dodržují přesně každý den. Při prvním obědě už produkce nepůsobila až tak přátelsky. Najednou se úsměvy na obličejích vytratili. Bylo nám vysvětleno, že máme být na tanečníky ještě přísnější a nejlépe, aby na konci osmihodinové zkoušky ještě dnes, byla show téměř hotová, což bylo nemožné. Po zkoušce, kde již Kisa kolabovala ze změn vzduchu (na sále zima z klimatizace, venku tropy) ... se stále řešila jedna zvedačka. Cestou do hotelu jsme vše rozebírali a vzhledem k tomu, jak jsme oba citlivky na svou práci, cítili jsme se nespokojeni. Opět jsme noc věnovali přesnému počítání hudebních dob v každé sekvenci scénáře. 
 
Další den jsme se sešli před snídaní na pokoji a v tom malém prostoru tvořili spolu sami předem, byli jsme připraveni jim to prostě natřít a ukázat, jak rychle budeme pracovat a s vlastními nápady. Ten den jsme přišli na sál a nepustili nikoho ke slovu. Ujali jsme se sami tanečníků a do oběda do nich naházeli celou show skoro až po konec. Pak vznikl malý zásek, kdy hlavní tanečník Jiang Shuai měl udělat salto z vysoké bedny na zem. Zamítli jsme to jako nesmysl, protože ve tmě bez toho, aby viděl konec podlahy, není možné, aby si neublížil. Kisa vymyslela variantu. Převal do hvězdy přes záda tanečníka v černém. Když jim to nešlo, ukázali jsme jim to naživo přímo my dva. Na konci zkoušky už jsme měli pocit, že produkce je spokojená a uznává, že Češi přijeli udělat dobrou práci. 
 
V noci jsem to nevydržel. Psal jsem Zenovi, že mám divný pocit. Proč vše působí tolik napjatě. Uklidnil mně, že to není námi. Měl spousty práce i s hudebním mixem a zároveň o den dříve, než byl plán, čekala nás návštěva z agentury na naší zkoušce. Obdivuji, jakým náporem si Zen i jeho kolega Jacky prošli. 
 
Práce na všem byla tak namáhavá a my si s Kisou byli denně jedinou oporou. Cestami na zkoušky i z nich jsme si konečně mohli říkat své pocity. Nebyl ani čas zajít někam na drink nebo na kafe. Na hotel jsme se vraceli unavení, myšlenky jen na práci další den. Vše nám ulehčovali naprosto úžasní tanečníci, kterým stačilo cokoliv ukázat jedenkrát a rovnou to fixovali a chápali. Situace na sále byla občas tak náročná! Prostě osm tanečníků nám stálo napravo scény, ve tmě odcházeli vzadu po jisté akci a už v tu sekundu se nalevo dělo něco jiného s deseti tanečníky. Nešlo o prostou taneční choreografii. Vidět byl pouze hlavní tanečník a ostatní okolo pomocí rekvizit a různých zákrytů, museli tvořit vše na scéně ve stylu černého divadla a jeho kouzla. 
 
Po první generální zkoušce se Zenovi i Jackymu vrátily úsměvy na tváře. S Kisou jsme si oddechli, že jsme to zvládli na jedničku. V den této zkoušky, jsme šli pouze na "rychlý oběd". Kisa ještě konstatovala, jak ti lidé jedí, vždyť celý velký kulatý stůl je od jídel pokapaný! Usedli jsme ke stolu, takovému klasickému s otáčivým prostředkem, aby si každý nabral, co jen chce. Kisa párkrát málem prskla smíchy, když si někdo z okolních hostů hlasitě říhnul. Tak jsem ji uklidňoval "ať dělá, že nic". Předvedla se jako dáma. Z prostřední mísy si vybrala ponořené nudle v omáčce. Jen nevěděla, že jsou "nekonečné" a je nutno si konec "ucvaknout". A tak tahala a tahala, jednu nudli přes celý stůl, pak vzdala eleganci a působila na mně, jakoby tahala horolezecké lano. Zen i Jacky byli před první generálkou velmi vážní. Já to nevydržel, a málem jsem se tam potrhal smíchy se slzami v očích. V tu vážnou chvíli, nikdo se mnou tu legraci nesdílel. Ještě koukali na mně, proč brečím smíchy, vždyť tady dáma jen tahá přes celý stůl téměř nekonečné lano :-D. A tak mně to dostalo do stavu, že jsem ani nemohl smíchy dýchat.
 
Kisa se mi na oplátku, už předem, denně smála, vždy nemohla ani mluvit a popisovala mi můj první den a to, jak jsem vypadal, když jsem z okýnka auta produkce vyhazoval oběd. Taky zvládnula ještě jiný trapas. Když stála v hale dance centra. "Theo, slyšíš? Nějaké čínské slovo zní, jako mé jméno!". A z horního patra znělo čínským přízvukem KIII-SAAA. Když se to opakovalo, koukám nahoru a tam stál bezradný Jacky Min, který na ni skutečně volal :-D. 
 
Přišel poslední den číslo sedm. I když jsme byli všeho plni, jak zázraku, že jsme v Číně, tak naší práce... Prostě jsme si denně povídali o tom, jak Kise chybí Jirka hnedka po svatbě. Mně zase chyběl můj Martin, se kterým jsme po zasnoubení posunuli svatbu nejen kvůli mé cestě do Číny, ale kvůli stále nejistým zákonům v ČR, jak náš svazek bude vlastně právně vypadat. Každý večer, kdy už v Česku byla noc, jsme měli dlouhé videohovory a Martin se mnou prožíval vše téměř osobně. Kisa mnohdy po nocích pracovala, aby nezanedbala nic v Praze.
 
Poslední den jsme měli plán, že z poslední zkoušky už pojedeme přímo na letiště. Hlavní generální zkouška byla v místě, kde vytvořili maketu místa, na kterém show bude poté probíhat. Tedy na 22 m širokém jevišti. Čekání na zástupkyni Posche China bylo dlouhé. Díky tomu jsme měli čas seznámit se blíže s tanečníky. Divili se, že jsme přátelští a ne jen "režisér a choreografka" z Česka. My jim s Kisou od začátku říkali "kulíšci". Na sále vždy předváděli co umí, točili několikanásobné točky se zakončením třeba do salta. Ale jinak, než pohledem do očí, jsme nekomunikovali.
 
Zástupkyně Porsche China shlédla generální zkoušku. Napětí spadlo. Dostalo se nám poděkování za dobrou práci a byla velmi přátelská (údajně nebývá :-P). Německé ředitelství vidělo předchozí generální zkoušku na videu a také odsouhlasili celou práci. 
 
A tak jsme sedli do letadla a opustili nádherné město, které pokud navštívíte, zjistíte, že Vám celý život něco chybělo. Já i Kisa jsme se shodli, že bychom, klidně nějakou dobu na tomto místě žili a pracovali. I když se to nezdá, ze vzdálených zemí je nám právě Čína nejbližší mentalitou. Jen více hlídaná. Ovšem, pokud jste slušným pracujícím občanem, nekradete a dodržujete základní lidskou etiku, můžete zde žít svobodně a krásně. Nechci se plést do politických aktivistů a podobných věcí, hovořím pouze o základním životě. 
 
Návrat do ČR byl klidný, i když, oběma z nás přišlo několik negativních zpráv rovnou po návratu. Tenhle zážitek nám nikdo nevezme. Zůstane v našich srdcích.
 
Porsche Taycan zaplnilo média po celém světě. Světová premiéra proběhla na několika místech. Naše 4 minutová show, která diváky překvapovala každých 20 sekund jinou scénou, uvedla čínský galavečer ve Fujian Fuzhou. S čínským tanečníky jsme byli v kontaktu před i po akci. Sklidili nevídaný úspěch. Aby ne, když se spojilo české černé divadlo HILT se studenty Shanghai International Dance Centre ;-)!
 
Naše fotoalbum z celého zájezdu:  https://ulozto.cz/dmVJq3wAc1QH1/porsche-taycan-shanghai
 
 
 

vhodne pro deti od

bezbarierovy pristup

GROUP DISCOUNTS

SKUPINOVÉ SLEVY

PRIVATE SHOW FOR YOUR EVENT

SOUKROMÁ SHOW PRO VAŠI AKCI