SLUNCE, SENO, MAĎARSKO :-)

KRÁTKÉ VIDEO, KTERÉ DOSLOVA "MLUVÍ" ZA VŠE :-D

 

A JEDEME DO CHORVATSKA K MOŘI :-)! Zájezd 24.7.-26.7.2019

Mám hodně práce s divadlem, které jsem před 12 lety založil. Nejbližší kolegové taky nemají moc volného času konečně vypadnout z Prahy. Tak to vyšlo a jeli jsme na dvoudenní zájezd! Dohodli jsme se já, že vezmu poprvé k moři tátu. Přidal se náš Renda z divadla, kamarádka Kačka a samozřejmě můj přítel Martin. Nezodpovědnost táty skončila tak, že den před zájezdem mi to po telefonu zrušil. Na poslední chvíli jsme vymysleli náhradu. Gabču, 13 let, nový talent u nás v divadle a dcera kamaráda, který u nás taky hraje. Ještě v noci před odjezdem jsme podepsali papíry, že s námi může jet bez rodičů.

 

HURÁ, JEDEMEEE!

Hurá, vyjíždíme, za chvíli je sraz u autobusu na Opatově v Praze. Sešli jsme se o půl hodiny dříve. Našli jsme místo odjezdu, kde bylo vice autobusů. Když jsme se zeptali pána u autobusu se smlouvou v ruce, jestli jsme správně, okamžitě 15 minut před odjezdem, ať nastoupíme a že hned dříve vyjíždíme. Málem jsme nechali tašky na zastávce, jaký to byl fofr. Mladá Gabča, náhradnice místo mého otce se ani nerozloučila se svým tátou. Odjezd hektický, ale my se veselili, že jedeme na krátkou dovolenou k moři.

HRANIČNÍ KONTROLA A ZTRÁTA DOKLADŮ

Před druhými hranicemi mezi Maďarskem a Chorvatskem nám připomněli, že si máme připravit doklady, případně nahlásit cizince. Běžně v EU autem nebo autobusem ani nekontrolují. Paní se dvěma dětmi vedle nás začala řešit, že nemůže najít občanku. Takže její děti mají doklady, ale ona ne. Já si hrdě připravil svůj pas, raději i svou občanku a podepsané mezinárodní povolení rodičů Gabči, která je nezletilá. Najednou jsme zjistili, že Gabča si od táty nevzala v tom rychlém zmatku a předčasném odjezdu pas a má jen pražskou "lítačku", kde je fotka i jméno, dále průkaz pojištěnce a já měl i její kopii rodného listu. Paní vedle nás stále hledala občanku, ale nějaký doklad měla o tom, že je občankou ČR.

Kontrola byla šílená. Maďaři tentokrát přidali. Já šel ven i s tou paní a malou Gabčou, v ruce jsem měl to mezinárodní povolení rodičů ověřené cestovkou, její pražský průkaz na MHD s fotkou i údaji, průkaz pojištěnce, své dva osobní doklady, tedy můj pas a občanku, které v povolení byly uvedeny. Řidiči, kteři byli dva, ani jedne nehovořil anglicky. Sám jsem se postavil před celníky a vysvětlil situaci i to, že jsme jen český cestovní zájezd na jeden den k moři. Po dohadech to celník pochopil a řekl, že pokud jsme Češi, ať jedeme dál. Moc jsem mu děkoval za pochopení s uctivým pohledem ve tváři. Řekl mi jen "go back" a ukázal na mne, Gabču i tu paní,že se můžeme vrátit do autobusu :-)!!!

V autobuse jsme se objímali nadšením. Jenže – najednou řidič do mikrofonu hlásil, že to od hranic otočil zpět, protože pochopil, že nám to nepovolili a jel zpět do "víru" pohraničního Maďarska. Vzhledem, že nerozuměl konverzaci mezi mnou a celníkem, pochopil "go back" jako vracení celého autobusu z hranice. Hlásil, že znovu přes hranici s námi nepojede, protože by to byla kontrola znovu a jiným celníkem. Dále, že ohrožujeme celý zájezd a někde nás vyhodí ven, což odsouhlasil i majitel cestovky, kterému volal.

 

BEZDOMOVCEM NA MAĎARSKÉM POHRANIČÍ

Řekli nám jen, v 1:00 ráno, že nás vyhodí podle mapy u nejbližšího penzionu a musíme ven. Tedy já bych nemusel... Tak nás na silnici, kde byla jen tma, opravdu vysadili. Jedna starší paní ještě po mně křičela, že je zdržuji a kazíme jim dovolenou. Lidi z mé skupiny vystoupili taky a chtěli s námi zůstat, dokonce se nabízeli, že někdo zůstane s Gabčou a tou paní a já ať si moře užiju. To jsem nemohl, prostě ne. Dali nám rychle nějaké jídlo do igelitky, nějaký Eura a autobus odjel :-D.

Před námi jen pole, lesy, a sem tam domeček. Já, malá Gabča a ta paní, která nechala v autobuse své dvě děti – pod rychlou dohodou, že její kamarádka z autobusu Jana i naše skupina Kačka, Renda, Martin, se o vše postarají po zbytek jejich cesty k moři. Všude absolutní tma. Jen jeden dům. Mobily skoro vybité po už 10 hodinách cesty z Česka. Nevěděli jsme, kde jsme – prostě v Maďarsku. Jedno okno toho domečku svítilo a řidič říkal, že je to nejbližsí penzion. Tak jsme mlátili do dveří, na okna... Vylezl pán. Dveře, kde byly jen pánské holínky od bláta. Anglicky moc nemluvil, ale pochopil, o co jde. Nemohl nás ubytovat, bydleli tam jen muži pracující v okolí a měli plno. Jen nám poradil, že táááámhle je silnice, která po 3 kilometrech vede k veřejnému penzionu.

Tak jsem prostě šli na tu cestu, tma nikde nic. S paní, která s námi byla "vyhoštěna", jsme si podali ruku a začali si tykat – byla a je to Pavlína :-). Gabča držela náladu, dokonce působila pobaveně celou situací, což bylo super. Oběma jsem lhal, aby byly v pohodě. Jakože je vše v pohodě, kdyžtak přespíme někde na louce, jídlo máme i vodu :-D. Sám jsem se bál v té tmě. A ten pán, co nám poradil cestu, najednou jel autem kolem nás a ať nastoupíme! Kvůli nám nemohl spát a jel nám pomoci. Já jsem nedůvěřivej a ještě s sebou jsem měl dvě ženy... Pořád jsem mu koukal na ruce, jestli nevytáhne zbraň nebo se o něco nepokusí.

 

I DOBŘÍ LIDÉ EXISTUJÍ

penzion v madarsku v noci

 

Pán nás dovezl po nějaké době skutečně k penzionu (Panzio). Majitel onoho místa nechápal situaci, tak jsem použil překladač v mobilu a ukázal mu výsledek mé věty v překladu do Maďarštiny. Řekl jen, že "passport problem"?! Dal nám klíče, ukázal nahoru po schodech. A chtěl zaplatit. Za nás tři nocleh 80 EUR. Otevřel jsem peněženku a tam bylo přesně 80 EUR :-D. Tak jsem zaplatil a ještě jsme si "dohodli", že nemůžeme odejít dopoledne, ale chceme bydlet aspoň do 18:00. Povolil nám to. Odešel a my šli po schodech k našemu pokoji "někde v Maďarsku".

Po otevření dveří jsme našli krásny pokojíček, tři oddělené postele, balkón do ulice, střešní dřevěný strop... hezké! Byli jsme zachráněni! Rychle jsme se napojili k zásuvkám všemi mobily, ja svým malým notebookem. Zjistili jsme, kde vlastně jsme. Ihned jsem poslal emailem naše souřadnice našim kolegům ze zájezdu i cestovní agentuře, aby nás další den vyzvedli cestou zpět.

 

 

NAŠLI BYDLENÍ V MAĎARSKU

Gabča i Pavlína šly spát, mně to nešlo. Sedl jsem si na balkón v pokoji, vzal si vodku, kterou mi můj Martin nabalil mezi jídlo (na poslední chvíli u autobusu) i peníze a počítal jsem cigarety, které mi v rychlosti taky dal. A tak kouřím, popíjím a přemýšlím, jak vydržíme celý den. Najednou kokrhali kohouti, svítalo. Šel jsem se projít po okolí. Cestou jsem volal mamce a bráchovi Pavlovi, i když bylo nad ránem. Prakticky to celé bylo i vtipné. Brácha se mnou prošel na telefonu okolí, sám si našel mou polohu a z Prahy sledoval na mapách, kudy se pohybuji zároveň se mnou. Oba jsme se smáli, protože kromě přízemních domečků, zrušeného obchodu a polí kukřice i slunečnic, nikde v dosahu nic nebylo.

 

 

 

VESNICKÝ DEN V MAĎARSKU

Potkal jsem dva koně a poníka, milého pejska... A šel na sedmou probudit holky, protože začínala snídaně, která byla v ceně :-P. U snídaně jsme zjistili, že nás je v penzionu opravdu jen pár lidí. Pak jsem šli zkoumat okolí. Nenašli jsme v dosahu nic, než pole, pole a pole :-D. I ta věžička v dohledu v dáli...nebyl to kostel, to byl hřbitov! Počasí tropické, sice všude krásný kytičky, včeliček a čmeláků... Ale jen sucho, horko, mrtvá silnice. S Gabčou i Pavlínou byla legrace, prošli jsme se i krajem slunečnicového pole. To vám povím, tym ty slunečnice teda měli, jak lidskou hlavu – a to ještě nebyly zralé :-D.

 

Když jsme se vrátili na pokoj, musel jsem chvíli spát, protože jsem nespal víc, než den. Ještě jsem pokecal s Pavlínou a myslím, že mám novou přítelkyni-kamarádku. Úžasná ženská. Gabča byla taky stále pohodová a ve věku 13 let jsem nepoznal vyspělejší dívku. Pavlína mezitím rozhodla, že jdou na oběd a že má něco na kartě, tak to zaplatí. Já ještě sepsal zkráceně náš příběh pro zajímavost a zábavu přátelům na Facebooku a přidal pár fotek.

 

Usnul jsem asi na dvě hodiny. Probudilo mne – TICHO! Po probuzení mi došlo, že jsem bůhvíkde v Maďarsku, vylezl jsem na balkon a jen mrtvá ulice bez lidí, přízemní domečky se zataženými roletami, tropické horko a nikde nikdo. Holky se vrátily, že byly jen dole v restauraci penzionu – tedy restaurace s asi 6 stoly venku a pár hostů. Přinesly mi jídlo! I když jsem neměl hlad, musel jsem ochutnat, když už tady jsem. No prostě, normální jídlo, maso nic extra, i když se rozpadalo dotekem :-).

I TAK NÁM BYLO FAJN A JEŠTĚ VZNIKLO PŘÁTELSTVÍ

67367619_10214819328937688_3245892280929746944_o

 

Najednou, mezi tím všim, co se nam stalo... na tom blbym Facebooku zacali dva lidi útočit, psát nám, jak jsme nezodpovědní a jak jim by se tohle stát nemohlo... Nejprve jsem se před Pavlínou styděl za to, jaké mám přátele, ale pak se do nich pustila ona sama a bránit se tedy umí :-). Některé lidi vše pobavilo, jiní nabízeli pomoc. Jediní dva, pak se přidal další, nás jen moralizovali a nebyli zrovna hodní tím, co psali. Tak jsme pár hodin řešili jen tohle, psali si s nimi a smáli se na pokoji, z kterého nebylo kam jít. Dokonce Ti hlavní "útočníci" byli v Maďarsku a nudili se na letišti před odletem ze své dovolené. Taky jsem jim poslal fotku svého zadku, což už byla nejlepší odpověď. I tak mne překvapilo, kolik přátel nám chtělo pomáhat ať finančně nebo pro nás přijet...

Poleželi jsme, povídali si o všem možném, smáli se, v jaký jsme prdeli – tedy situaci... A najednou bylo 18.00 a my museli opustit pokoj a vrátit klíč. Tak jsme si sedli do jejich restaurace venku, Pavlína ještě kreditkou koupila velkou vodu doprostřed stolu, místní polévku v kotlíku pro tři lidi, no talíř hranolek jsme ujídali pár hodin. Vodu jsme dolivali z petek, které jsme si předem napustili kohoutkovou vodou, aby na stole jakoze neco bylo. To uz jsme se smali, ze po sprše jsme si oblikli znovu to, co jsme meli celou cestu (kufry a vše zůstalo v autobuse)... Jen jsme hlídali, jak se pohybuje autobus se všema na cestě zpátky.

 

WhatsApp Image 2019-07-26 at 15.31.10

 

Gabča se mezitím skamarádila s místní krásnou malou kočičkou, která za ní sama dolejzala. My pořád dokola s Pavlínou řešili vše, co se nám přihodilo i to, že jsme "někde v Maďarsku" namísto chorvatského moře. Najednou u stmívání nás začali žrát komáři. Ale tak moc! Asi tři hodiny jsme jen plácali komáry, škrábali štípance, to bylo hrozný! Co pár sekund někoho z nás komár píchnul :-D. Teď už se tomu směji, ale v tu chvíli to vtipné nebylo.

Přátelé ze zájezdu nám psali, kde jsou celou cestu k nám. Pořád daleko. Komáry jsme nevydrželi a museli jsme stejně opustit to posezení venku u penzionu. Tak jsme šli k malé kapličce u zrušeného obchodu a hororvé staré zastávky, kde jich tolik nebylo. Naše 6 hodinové čekání jestě po tom všem, kdy jsme byli dokonce pár hodin bezdomovci :-D ... bylo u konce... 00:20 se skutečně objevil náš autobus s dalšími účastníky zájezdu před námi na ulici. Pan řidič mi říkal "Nemám se asi ptát, jak jste se měli?"... tak jsem mu odpověděl "V žádném případě to nedělejte, možná bych nebyl příjemný zde, kde není nic, než pole". Přivítali jsme se s přáteli, kteří byli povětšinou smutní, že jsme moře neprožili spolu... Pavlína konečně objala své děti. Gabča byla tak unavená, že hned lehla a usnula.

 

Tak jsme zase o něco zkušenější, silnější. Navíc máme navzájem nové přátele, které bychom jinak nepotkali :-). A kdy bychom se jinak podívali k maďarské pohraniční vesnici v polích :-D!?

 

 

 

vhodne pro deti od

bezbarierovy pristup

GROUP DISCOUNTS

SKUPINOVÉ SLEVY

PRIVATE SHOW FOR YOUR EVENT

SOUKROMÁ SHOW PRO VAŠI AKCI